Kdo by jen řekl že se lze probudit
po noci dlouhých nožů
kdy v sadech odkvétaj šeříky
a venkovánci s plnými kufry
posedmé míjejí svoje stanice?
Kdo by to jenom řekl?
To ráno To ráno jsem věděl
že napíši báseň o lidech
To první co mě napadne:

                O tom jak jednou políbím staré Voršilky šmajdající
                Ostrovní ulicí tam a sem
                Ty ztracené v ponurém světě vrzavých bot
                tlustých punčoškových
                kalhot a bramborového škrobu

O sousedovi který v noci křičí ze spánku
škrábe na zeď a olizuje ji!
O něm jak ráno jde s koženkovou vázankou
do vozovny a sedne za volant „své“ troleje
a uctivě zdraví cestující...
A o mně jak mu podávám ruku a
říkám: „Pane jsem jako
váš soused“

                O dětech které si možná jednou
                ani nevzpomenou na prohibici v Americe
                počátkem třicátých let Na ropnou krizi středního
                Východu
                Nebo na mě....

Kdo by to řekl že se lze probudit
po noci dlouhých nožů a napsat báseň

o venkovankách
o starých Voršilkách
o sousedovi co řídí trolej
o mých dětech

a

                o nás? Kdo by to řekl...?